Eliza Carthy

emoce, vášnivost a opravdovou hudbu. Existuje naděje, že bych to mohla být já“. Přestože trpí těžkým astma, stačí ji od 90. let v zaníceném tažení málokdo. Žádnou s desek, které natočila, neminulo mezinárodní ocenění. Z tradiční hudby a folku přitom neutíká po liánách samoúčelných experimentů, přesto vším, na co doposud sáhla, boří zažité mýty. Tráví hodně času v archívech, hnána touhou objevit další a další lidovky či zapomenuté autory; dát jim novou podobu, sfouknout z nich prach a zpřístupnit je současnosti. V hluboké úctě a neomylností kam šlápnout. Umí se do nich jako neposedný skřítek zavrtat a přisvítit na zákoutí, kterých si před ní nikdo nevšiml. Nerozpakuje se také zajet na Moravu a zblízka zjistit, co jsou fašanky ve vesnici Komňa a při předávání světových cen World Music Awards, které moderovala, si například zajamovat s argentinským akordeonistou Chango Spasiukem a Afričany.
Na otázku, jestli ji rodičovská legenda ulehčila situaci a pomohla otevřít ty správné dveře, odpověděla: „O tom se obtížně mluví. S matkou a otcem jsem začala hrát v roce 1993, to mně bylo osmnáct, ale vlastně ano, ulehčilo mně to spoustu věcí. Pomohli mně v začátcích, seznámili s mnoha zajímavými lidmi a všude o mně mluvili. Bez nich by to asi fakt bylo těžší. A kdybych se dala na popmusic? Domnívám se, že by mně řekli, ať si dělám co chci. Možná by k tomu otec dodal, že bych mohla být drobet chytřejší“.
S popfolkem si Eliza Carthy zadala na albu Angels&Cigarettes. Dopadlo to na výbornou. V těchto dnech se na to chystá znovu. Na nahrávku Dreams of Breathing Underwater proto všichni netrpělivě čekají. „Vždycky jsem byla užaslá, jak se v anglickém popu může odrážet tradiční písnička, proto jsem šťastná, že jsem na tuhle horkou telefonní linku dostala číslo“.