Afro Celt Sound System

Zlom nastal o pár týdnů později, v Real World, při jednom z dalších nahrávacích jamsession. Paradoxně se při něm už nevešli dovnitř a museli vzít zavděk prázdnou garáží. Nekompromisní hlasitost a z otěží puštěné beaty přilákaly i některé z návštěvníků : vystřídali se tu členové skotské, zvukově rovněž nevšední skupiny Shooglenifty, zpěvák Ayub Ogada z Keni či Lévon Minassian, Francouz arménského původu s flétnou doudouk. O programátorovi Ronu Aslanovi, který pomáhal Emmersonovi na Lam Toro nemluvě. Rozhodující chvíle ale přišla, když se k Brownemu s McNallym  během hry přidávají muzikanti od Baaba Maala:  Masamba Diop tlučící do talking drumu a Kauwding Cissokho s korou. Tehdy zasažený nevšedním zážitkem, odhazuje prý Iarla O’Lionáird poslední zábrany a během hodiny napíše a předvádí svůj vokální part ve skladbě Inion. Cissokhůvy a Myrdhinůvy nástroje zase zničehonic splynou v jedinečném zvukovém sbratření; unést se nechal i Ronan Browne, „rozpáral dudy do divokých salv rytmů“ a vzniklo lákající  doplnění Spillaneho sóla do skladby Free.

Nebylo pochyb, zrodil se Afro Celt Sound System. Znovu tak ožila hudba dávných kočovníků. V hřmícím, proskakujícím rytmickém napětí se spojily kultury, patřící možná před tisíci lety k sobě.

První album Afro Celt Sound System, potvrzuje, jak hodně se tato hudba odvíjela od technologie studiových session a mnohovrstevné produkce. Ostatně tento způsob preferují Afrokelťané dodnes: vše začíná u akustických nástrojů, u jejich vzájemném prolínání. Přitom se často ukazuje, jak k sobě mají některé  z nich mají blízko; v novátorském pojetí rytmů se například irský bodhran stává pokrevním bratrem západoafrického talking drumu. Ke společnému oltáři přistupují jednotliví hráči s přesvědčením, že smysl jejich práce není v přiblížení se autentické bretaňské, irské či západoafrické tradiční hudbě, nýbrž v jejím liberálním, harmonicky nenásilném propojení. Senegalští grioté, irští dudáci, Myrdhin se starobylou bretaňskou harfou, ale i McNallyho zkušenostmi od Pogues s Emmersonovým tanečním pokusnictvím pak mezi sebou nacházejí  pozoruhodné styčné body. Ne na povrchu, nýbrž uvnitř. To úzce souvisí s druhou fází natáčení, kdy na řadu přicházejí bortivé, ambientní, roztancovávající a  hlukově explodující mašiny, jejichž zběsilé techno rytmy zakotvené v progresivní taneční scéně, navenek hrozí Iarlovu křehkému sean nosu převálcováním, leč nestane se tak: před jeho prastarou krásou se s úctou skloní i technika.

Album vyšlé v červenci 1996 dostalo název Afro Celts Sound System, Volume 1, Sound Magic a od samého začátku bylo považováno za originální a  ojedinělý projekt, při kterém se společnost čtyřiadvaceti zúčastněných hudebníků (vedle jmenovaných také Manu Katche na cymbals, kytarista Malcolm Crosbie, basista John Fortis nebo Myrdhynova žena, Zil) ani nenamáhala vyprofilovat do podoby běžné skupiny.

Hudební kritika debut přivítala s nadšením, zrovna tak návštěvníci festivalů WOMAD v Austrálii, Kanadě nebo newyorském Central Parku: tady rozdováděli Afrokelťané publikum ve společnosti Transglobal Underground a Talvina Singha. Dvě stě tisíc kusů prodaných kusů znamenalo  pro značku Real World nečekaný úspěch.

Pak však přišla nečekané rána: na podzim, v sedmadevadesátém, uprostřed nahrávání umírá na astmatický záchvat  Jo Bruce. Bylo mu osmadvacet let.

Práce na Volume 2 - Maalovi hudebníky vystřídali korista a zpěvák N’Faly Kouyate a Moussa Sissokho na djembe a talking drum - se  prý do té chvíle rovnala řeholi; noční můra z obav, že se nepodaří navázat na ‘jedničku’ zachvátila skoro všechny, Bruceho smrt je ovšem rozhodila nadobro. Deprese dosáhla téměř hraničních mezí. Osvobozující katarze přišla s novodobou keltskou druidkou, jednou z nejcitlivějších zpěvaček zeměkoule, Sinéad O’Connor.

Při jejím pozvání pomýšlel Emmerson  na duet s Iarlou. Rytmická kostra byla zpola hotová, zato chyběla melodie. Z místa se nemohl hnout ani Iarla. Jako kdyby se chystala Sinéad vyhánět ďábla, požádala o Bruceho fotografii a začala zpívat.

„Celou dobu na ni koukala. Bylo to dojemné, úžasně krásné a nezapomenutelné,“ vypravoval mě později Johnny Kalsi. A Emmerson ho doplnil: “Sinéad zpívala text, který nás devastoval. Kdyby to udělal někdo jiný, cítil bych se jako troska, ale její upřímnost doslova uvolňovala.“
Nádherný duet, patřící do kategorie irských balad třetího tisíciletí,  dostal název Release ( Uvolnění), stejně jako celé album. Dokončili ho čtyři dny před Štedrým dnem 1998 a dedikovali Jo Brucemu.

Zatímco první dvě alba jsou spojována s produkcí Simona Emmersona a Martina Russella, na Further In Time dostali poprvé velký prostor také Iarla O’Lionáird s Jamesem McNallym. „Nebýt jich, věci by se brzy přestaly hýbat a my bychom zřejmě dál řídili ten beat-up truck,“ upozorňoval Emmerson.

Geniální instrumentalista McNally se producentsky postaral o většinu melodického pozadí a Iarla, vedle nenapodobitelného pěveckého vkladu, nesoucího pečeť dávnověkosti, napsal texty podporující vážně míněné afrokeltské úsilí dostat se přes chytlavé instrumentální záležitosti do impresivního písničkářského teritoria.

 „Pocházím z prostředí anglické folkové hudby a přitom zbožňuji mohutné  africké vokály“ říká Emmerson, “proto jsem toužil mít nové album plné nezvyklých písní. A vidíte, vůbec mě nenapadlo, že původně třetiřadá skladba When You’re Falling udělá desku, tedy předtím, než si ji vybral Peter Gabriel; ovšem to jen potvrzuje náš přístup, kdy každá ze skladeb má svou mikrohistorii; a i když píšeme písně společně jako jedno hudební těleso, jakoby jsme přitom odstrkovali loďky do všech směrů.“

Všudepřítomný pocit, že se Afrokelťané albem rovněž rozhodli zvolna vystoupit ze stínu menšinové scény, převládá hlavně při sčítání zpěváků a tím i zvýšeném počtu neobvyklých písní: vedle neskutečně jímavého hlasu O’Lionáirda, sborových bludiček Screaming Orphans, Petera Gabriela, Senegalce Demba Barryho a dosud neznámé Piny Kollars tu patrně nejpozoruhodnější vizitku zanechal Robert Plant: Gabrielova přítomnost mate svou popovou přímočarostí, ovšem z ikony Planta tu Afrokelťané mimoděk strhávají další významnou část léta vrstvené krusty rockové jednoznačnosti: nikoliv povrchně obdivující Maroko Robert Plant v písni Life Begin Again vedle jedné z nejlepších ostrovních zpěvaček, Julie Murphy ze skupiny Fernhill, možná překvapuje i sám sebe.

Afrokelťany je nazývalo okolí i oni sami, se čtvrtým albem Seed se Afrocelts nazvali oficiálně. Původního zadání - ani náhodou se nedostat do souladu s kategoriemi showbusinessu - a svého motta  - kořeny evropské kultury jsou kosmopolitní - se sice nevzdávají, natož svých technomašin, přesto Seed mnohé příznivce zpočátku zmate. „Není to tentokrát o programech a samplech, už netoužíme stát pouze za  mixážními pulty, už nejsme žádný sound systém,“ vysvětloval Emmerson. Tam kde dříve Afrokelťané používali rašpli, dnes proto přišel na řadu pilník, snad i pilníček. S vycizelovaností a větším důrazem na nástroje a skladatelské řemeslo vcházejí do nové etapy své kariéry a sílící Emmersonovou náklonost k neobyčejným hlasům.

S albem Seed mějte trpělivost a strčte do něj hlavu. A možná budete mít radost i sami ze sebe, co všechno v něm za čas objevíte.
Zůstali jen čtyři – Simon Emmerson, James McNally, Iarla O Linoáird, Martin Russell – a zkrácený název Afrocelts nahradili původním; tím dlouhým. Zklamáni z  nenaplněného očekávání  přijetí Seed si navíc  museli sáhnout snad nejhlouběji na dno svých sil. Překonat sami sebe, vždyť oni byli těmi, kdož zpochybňovali definice. A na zkomírání v bezmocné ochablosti mají ještě dost času.

Nejprve o sobě dali vědět na soundtracku k oscarovému filmu Hotel Rwanda, pak zmizeli z koncertních pódií a nebrali práci jinde. Až na Iarlu, přemluveného Čechomorem.

Dávno je tomu, kdy název kapely vzbuzoval posluchačské naděje jisté teritoriální ohraničenosti, což podporovala účast převážně anglicko-irsko-afrických hostů. Ti zůstávají věrní. Afrokeltskou mozaiku opět doplňuje svým uměním čtrnáct vyjímečných instrumentalistů a osobností, přesto je čím dál tím zřejmější, že Afrokelti stoupají do daleko otevřenějších rozmanitějších výšin: vyvěrajících spíše z nálady, okamžité studiové jamssesionové inspirace, náznaků, zvukomalebných pocitů. Velkolepě atmosférická, nejprve jemně táhlá skladba Mojave ústící  v bubenický bezohledný mazec vzešla z Iarlova hlasového cvičení, připomínající Emmersonovi zaříkávání indiánských medicimanů z pouště. A Iarlův velebný duet Mother s Dorothee má podle zpěvaččiných slov vyjadřovat pocity naprostého štěstí, to když mohla přežít rwandskou genocidu i bezmeznou hrůzu z ní, budící ji dodnes ze spánku. „Nepamatuji se, kdy jsem naposled ve studiu plakal, při téhle písni jsem se ale neudržel“, přiznal se McNally. Prognózy, o tom že Afrokeltům došel dech, že ztratili svou nepředvídatelnost a schopnost přibít vás na kříž se nevyplnily. Pouze si vybrali oddechový čas, i když i za ten by jiní dali bůhvíco. S Anatomic se nám dostalo opětné jistoty: Afro Celt Sound System nadále žene dopředu nenasytný hlad po naplnění své hudební globální filosofie. A takový hlad nepředstavuje nic menšího než zdravě tlukoucí srdce napodobovaného, leč nenapodobitelného technoafrokeltství.

V 7O. letech získali od keltských bohů právo znesvětit rockem tisíciletou irskou hudbu skupiny Planxty a Bothy Band; převrátily tím tehdy všechny dosud platné hodnoty. Afro Celt Sound System umístěním takové hudby do lůna hardcorového techna, kdy Keltům stojí po boku potomci západoafrických griotů a orientální zaklínači hadů nejen postoupili o hodný kus dál, ale navíc tím napříště sami sebe předurčili stát se ctěnými ambassadory popu budoucnosti, operující daleko vně keltských teritorií.

(zdroj http://www.world-music.cz)

Diskografie:
   1. Volume 1: Sound Magic (1996)
   2. Volume 2: Release (1999)
   3. Volume 3: Further in Time (2001)
   4. Seed (2003)
   5. Pod (Remix album) (2004)
   6. Volume 5: Anatomic (2005)
   7. Capture: 1995-2010