Semafor

Všemocná strana pochopila, že se její brojení nesetkalo u lidu s porozuměním a tak nabídla smír a budovu. Sál na Václavském náměstí byl dědictvím po Oldřichu Novém a pobyli jsme v něm rovných třicet let.

V roce 1962 jsem tu ponejprv zaznamenal první úspěchy i jako herec: na scéně jsem přestal vrážet do kolegů a do kulis, a dokonce začalo být rozumět tomu, co říkám! Zatím jenom v prvních čtyřech řadách, ale i to se posléze zlepšilo. – Prosím vás, slyšíte mě i tam vzadu? Ano? Tak vidíte. – Tedy – tak slyšíte.

Na scéně přibyl v roce 1962 Jiří Šlitr. Začali jsme zkoušet a já jsem si sliboval, že po jeho boku mé nesmělé herecké kvality zřejmě přece jen vyniknou. Ale stalo se něco, co jsem nečekal: Jiří Šlitr při premiéře zazářil. Tak nemohoucího herce diváci ještě nikdy neviděli a tuhle skutečnost velmi ocenili. Po mém boku se jakýmsi omylem zrodil pozoruhodný komik, a já měl co dělat, abych se taky trochu prosadil. Hra se jmenovala Jonáš a tingltangl a říká se, že to bylo to nejlepší z prvního desítiletí Semaforu. I když mezinárodního úspěchu dosáhla naše jazzová opera Dobře placená procházka – tu hrála divadla ve Finsku, v Belgii, v Jugoslávii, a taky u nás v Národním divadle, se kterým jsme ji hráli ve Španělsku.

Tou dobou už jsem si dokázal s publikem poradit. Věděl jsem, že stačí vzít ošatku písniček, vrazit do toho trochu humoru, pak to spojit chatrným příběhem, a je vyhráno. Zuzana je sama doma, Zuzana je zase sama doma, Zuzana není pro nikoho doma, Zuzana je všude jako doma... A pořád bylo narváno.

Jenomže – byla to rutina, a to mě neuspokojovalo. Pokusil jsem se z ní vybočit. A to se podařilo, akorát, že jsem z ní vybočil moc. Ta hra se jmenovala Sekta a diváci ji milovali – všichni čtyři. Ostatní se od nás odvrátili a důvěru některých se nám nepodařilo získat nazpátek dodnes. Tehdy jsme se z toho vzpamatovali, a jelo se dál.

A tady končí formát A 4 a teď dávejte pozor, jak jsem mazanej: (otočím list)

Roku 1969 potkala Jiřího Šlitra ta nepříjemná věc, která nás čeká taky. Někoho dřív, někoho později. Semafor ztratil jedním rázem hudebního skladatele a komika. Tehdejší mocnáři doufali, že divadlo, jim tak nepohodlné, zanikne, ale zůstalo jen při tom doufání. Za Šlitra hudebního skladatele nastoupil kapelník Ferdinand Havlík, za Šlitra komika pak dívenka, stejně plachá jako byl na počátku Jiří Šlitr, akorát že plachost pozbyla dřív, než jsme se nadáli. Jitka Molavcová.

A jelo se dál. A byla tu Kytice s rekordním počtem repríz. 600.
V politickém klimatu zavládlo dusno, dusno a hnusno, a diváci se prý chodili do Semaforu nadejchat čerstvého vzduchu. To byla veliká pocta pro naše divadlo. A ještě větší pocta byla, že všemocná strana si netroufla nás oficiálně zlikvidovat, a tak použila nečestného úskoku: pokusila se rozložit divadlo zevnitř, což se jí podařilo, ale jen částečně. Takže jelo se dál.

Semaforu bylo náhle třicet a vláda jedné strany začala očividně kornatět. A tak jsme si dopřáli oslavu té třicítky ve velkém sále Lucerny a pozvali jsme tam i jednoho známého disidenta Havla a dřív, než z toho mohly vzniknout nepříjemnosti, došlo k převratu. První kdo tu stranu převrátil byli disidenti, studenti a herci.

Demonstrovalo se a vzpomínám, jak lidé z oken a chodníků provolávali slávu hercům, a pak přestali chodit do divadel. Nejspíš aby nám ta sláva nestoupla moc do hlavy. Divadla nějaký čas zela prázdnotou, jen Semafor se ještě dva měsíce držel, ale pak zel i on. Nezelo se však dlouho a lidé se začali do divadel vracet. Nově nabytou svobodu jsme oslavili revuí nazvanou Hej rup – peklo nebude ráj se vrací, za níž jsme obdrželi Cenu České národní rady. To bylo první ocenění, kterého se nám dostalo, ale aby byla jakási rovnováha, museli jsme divadlo opustit, protože bylo restituováno. Ocitli jsme se zase bez přístřeší, ale jelo se dál.

Hráli jsme kde se dalo. Pak nám pražský magistrát nabídl pomocnou ruku a zbudoval pro nás krásný sálek ve sklepení karlínského Hudebního divadla, a jen co tam našli diváci cestu, vzala nám ten sálek Vltava, o níž jsem se mylně domníval, že je to slušná řeka. A zase jsme hráli, kde se dalo a tam, kde se nedalo, jsme prostě nehráli – tím myslím naši scénu v Karlíně, která ležela sedm metrů pod hladinou.

A pak přišla nabídka z Prahy 6 a ta byla tak velkorysá, že jsme jí nevěřili, ale nedali jsme to najevo. A nutno říct, že skutečnost nás zaskočila. Praha 6 nám vystavěla tohle krásné divadlo, kde kromě několika úspěšných komedií jsme uvedli znovu hru Sekta, abychom ji zrehabilitovali – tentokrát nepropadla u diváků tak hluboko jako tehdy, propadla mnohem hlouběji.

Nevzdal jsem se však snahy vybočit z obvyklé rutiny nějakým odvážným experimentem a občas se doma zamknu, a když se nikdo nedívá, hraju velmi avantgardní one-man show.

Dneska jsme tedy na Dejvické 27 a hrajeme tu řadu krásných her a teď jsme vám připravili pár písniček v provedení současného souboru divadla Semafor. A jedeme dál!

Jiří Suchý